stargreenovi stránky

zdarec vítejte na mé stránce je tu pár různích zajímavích rubrik

druidové

Druidové

Význam druidů v keltském světě byl bezpochyby velký, ale dodnes přesně nevíme, co byli druidové zač. Proto vše, co uvedu můžeme považovat jen za domněnky, i když částečně podložené důkazy.

Druidové byli prakticky nejdůležitější vrstvou keltského světa také proto, že objem jejich znalostí byl ohromný. Každý si pod pojmem druid představí kouzelníka Merlina opírajícího se o svou hůl a říkajíc tajemné druidské zaříkadla a kodexy. Opravdu se mohlo jednat o takto vypadající lidi, kteří ovládali magii a přírodní zákony. Překlad slova druid nám napoví, toto slovo původem ze sanskrtu znamená vidět, znát. Podobným slovem je také dub. Obě tyto slova jsou v keltských jazycích si podobná, z čehož můžeme usuzovat: cituji "že slovo druid označuje člověka, který je "znalcem lesů" nebo "lesním mudrcem", což nám umožňuje lépe chápat, kdo to druid, opravdu byl - schopný pozorovatel těsně spjatý se světem přírody, jehož vědomosti z něj činily prostředníka mezi neviditelným světem a světem lidí." Druidové tedy mohli býti kněžími, lékaři, historiky atd.

Druidové rozmlouvali "řečí bohů" a ovládali veškeré tehdejší učení nad jehož obsahem žasne i "moderní věda".Druidové pusobili i na našem uzemí a scházeli se na vyjímečných místech.Tato místa působí zvláštní silou.Někdy na místech druidských svatyní vyrostly církevní stavby ,takže tyto místa se nám dochovala do dnesních dnů. Druidové učili ,že člověk je bytost pevně spojená s přírodou. Smyslem života je obnovit soulad s přírodou.Odsuzovali veškeré zásahy do přírody,těžbu surovin a budování trvalých staveb! .Věřili,že duše je nesmrtelná. Ovládali osud člověka a mohli zasahovat do přírodních zákonů. Cestovali v prostoru a čase.Jejich schopnosti jim umožňovaly komunikovat na velké vzdálenosti. Veškeré druidské učení mělo dvojí charakter.Na jedné straně se toto učení projevovalo keltské populaci ve formě obřadu ,věstění a na druhé straně je vlastní druidské učení,které se předávalo jen zasvěceným ,aby nedoslo k zneužití a soustředění moci do nepovolaných rukou..

Před 13 lety jsem měl autonehodu."Díky" této nehodě jsem měl možnost ověřit schopnosti které ovládali druidové.Je možné opustit naše tělo a potom se do něhoho znova vědomě vrátit.Moje zážitky se shodují se zážitky ostatních lidí.Při připuštění myšlenky na smrt jsem opustil svoje tělo a stoupal jakýmsi tunelem vzhuru.Tam v jakemsi uzavreném prostoru s dalšimy východy jsem uviděl několik postav které mě vítali ale jedna osoba řekla "Co tady děláš?Je moc brzy" 

DRUIDOVÉ




Kdo byli keltští Druidové?
Keltové v době svého vrcholného rozkvětu (přibližně r. 400 př. n. l. až 0) obývali prakticky celý evropský kontinent. Byli indoevropským národem - šlo tedy o potomky přistěhovalců z oblasti severní Indie, kteří přišli společně v několika vlnách s předky Germánů, Slovanů i dalších národů. Byla to však právě oblast střední Evropy severně od Alp (a tedy i česká kotlina), kde se tento národ usadil a z kočovníků proměnil v zemědělce. Již od počátků této kultury byli zvláštní společenskou vrstvou Druidové - jacísi tajemní kněží požívající nesmírné úcty celého starověkého světa. Keltští kněží byli rozděleni do několika skupin z nichž Druidové byli zřejmě vrstvou nejvyšší a nejuniverzálnější, zatímco ostatní druhy keltských kněží (ovaté, bardové, fili, ollamh či brehoni) byli spíše specializovány na jeden druh činnosti. Všichni dohromady byli označováni jako aes dana - učený lid a požívali ochrany a výsad v jiných zemích vyhrazených jen nejvyšším panovníkům. Univerzálnost znalostí a umění Druidů byla tak velká, že nelze mluvit jen o keltských kněžích. Jejich funkce ve společnosti byly také velmi rozmanité - kromě náboženských záležitostí a kalendáře plnili roli královských rádců, nejvyšších soudců, lékařů a léčitelů, přírodovědců, stavitelů. O jejich schopnostech předvídat budoucí děje není pochyb. K tomuto umění však Druidové dospívali po mnoha letech usilovného učení a zasvěcování.
Učení a zasvěcování
Podobně jako v jiných učeních i zde fungoval systém mistr-žák. Druidové si své žáky vybírali bez ohledu na jejich původ a můžeme se jen dohadovat, podle jakých kritérií, neboť jejich žáky se stávali jak mladí příslušníci aristokracie, tak i synkové z chudých rodin. Dosažení základního stupně znalostí, kdy žák po zasvěcení mohl fungovat jako Druid trvalo zhruba dvacet let. To však neznamená, že tím jeho učení skočilo - Druidové se učili po celý svůj život. Když dosáhl adept vrcholu znalostí od svého učitele, sebral se a vydal na cestu k dalšímu kmeni kde jej přijal nový učitel. Na své učení měli Druidové relativně dostatek času, dožívali se totiž nápadně vysokého věku, prý někdy dvoj až trojnásobného, než bylo v kraji zvykem. Zcela jistě v tom měla prsty jejich neobyčejně dobrá znalost fungování lidského těla a nejrůznějších léčebných metod a bylinných směsí.
Cvičení WYDA
Existuje však možná ještě jeden klíč k jejich dlouhověkosti a tím je zvláštní soubor tělesných a duševních cvičení, který se nazýval wyda. Tato nauka je ve svých hlavních bodech velmi podobná józe a to jak jednotlivými cviky, tak i svou filozofií. Je možné, že wyda i jóga mají stejné indoevropské kořeny, ale stejně tak je možné, že Druidové prostě došli svojí vlastní cestou k obdobným výsledkům. Každopádně wyda pracuje s cviky soustředěnými na energetická centra v lidském těle (čakry) a napomáhá k volnějšímu a harmoničtějšímu průtoku energie těmito centry. Celé cvičení wydy je orientováno na lepší sepětí člověka s jeho okolím. Je velká škoda, že dnes je velkou módou hledání duchovní cesty ve východních filozofiích, které jsou přeci jenom "šité na míru" asijským národům, přičemž pomíjíme možnosti hledání vlastních evropských kořenů. Je pravda, že nejsou tolik známé, zachovalo se navenek z nich málo, je však jisté, že byly přinejmenším stejně dokonalé jako ty východní.
Velká úcta a moc druidů
Druidové požívali v keltské společnosti neobyčejné úcty. Bylo pravidlem, že nenosili žádnou zbraň, nepotřebovali ji prostě. Na shromážděních směl promluvit první Druid ještě před králem. Jediné slovo Druida mělo moc zastavit válečné tažení, což zní sice fantasticky, ale zmiňují se o tom několikrát antičtí autoři, jako např. Diodóros Sicilský (60. - 30.př.n.l.): (...) Častokrát, když se vojska přiblíží jedno k druhému v bojovém postavení a meče jsou taseny a kopí napřažena, tito lidé vyjdou mezi ně a zastaví bitvu, jako by nějak očarovali divoká zvířata... Moudrost Druidů byla známá po celém antickém světě a například řečtí filozofové o Druidech s úctou říkali, že to jsou nejmoudřejší lidé na světě. O podstatě jejich učení se toho navenek ví velice málo, ale není pravda, že vůbec nic. Sami Druidové ve své době hovořili o svém učení jen velmi málo. jejich nauky byly tajné o oni sami na naléhavé otázky odpovídali velmi lapidárně, jak např. zaznamenal řecký spisovatel Diogenés Laertios (3. stol. př. n. l.): Učíme, že je třeba ctít bohy, nepáchat nepravosti a vždy se chovat čestně.
Filozofie druidů
Filozofie Druidů byla na svojí dobu nesmírně pokroková a jistě nám velmi sympatická. Druidové učili, že největším zázrakem na světě je život, že povinností lidí je chránit všechny živé tvory (mezi které řadili i stromy). Mezi základní kameny jejich učení bylo poznávání světa kolem sebe a hledání harmonie mezi člověkem a jeho okolím - proto např. neuznávali a nestavěli monumentální chrámy a stavby, jejich svatyně byly zasazeny vždy uprostřed nerušené přírody. Druidové učili, že lidská duše je nesmrtelná a po fyzické smrti přechází do jiného těla.
Mylné tvrzení o druidech
O Druidech se však dodnes traduje několik velmi zakořeněných mylných tvrzení, která se opakují tak často, až se dostaly i do učebnic a odborných publikací. Druidové nikdy nebyli krutí tyranové podnikající denně obřady s lidskými a zvířecími obětmi - to je nesmysl, který přímo odporuje jejich životním postojům. Samozřejmě tehdy existoval trest smrti a ten býval vykonáván rituálně, právě kvůli usmíření bohům. Také představa, že Druidové upalovali své oběti v obrovských figurínách z proutí je nesmyslná - není to fyzicky ani možné a zcela zřejmě tato představa vznikla nepochopením jedné známé keltské pověsti v níž hlavní hrdina (obdoba řeckého Odyssea) uniká svým nepřátelům v "domě z železného proutí", který předtím svým bojovým zápalem rozžhavil. Velmi často tradovaným omylem je také představa Druidů sbírajících o šestém dnu po novoluní jmelí z posvátných dubů zlatým srpem, když předtím obětovali dva bílé býky. Tuto naivní představu o Druidech napsal první Plínius st. ve svém díle Naturalis historia a po něm jí slepě opakovalo mnoho dalších autorů. Nikomu přitom nevadí, že pravé (a tedy léčivé) jmelí roste pouze na jehličnanech, zatímco na dubu roste jiný cizopasník - ochmet. Plínius však věděl, že dub je nejposvátnějším keltským stromem a jmelí jednou z nejposvátnějších bylin - a tak obé spojil. Zlatý srp nebyl nalezen v jinak bohatých keltských nalezištích ani jeden, oproti nespočetným železným, které na rozdíl od zlata poléhají korozi dosti rychle. A obětování bílých býčků? Všechna bílá zvířata Keltové považovali za posvátná, možná právě proto, že jsou bílé odchylky dosti vzácné - a kde by je asi pořád brali, kdyby je zabíjeli jako obětinu hned po dvou? Druidové nikdy své učení nezapisovali a všechny poznatky předávali svým žákům ústně. Z této tradice vznikl jeden z velkých omylů historie, že prý Keltové neznali písmo. Keltové písmo znali a používali, jak o tom svědčí např. voskové psací tabulky a rydla nalézané hojně i na našich oppidech (bývalých keltských městech). Málo se ví, že např. i tolik opěvovaný irský světec sv. Patrik se chlubil tím, že spálil na 400 pohanských knih. Druidové, přestože tedy písmo dobře znali, však přísně zakazovali cokoliv ze svého učení zapisovat. To mělo hned několik velice pádných důvodů. Jednak šlo o učení tajné a psané věci lze snadno ukrást. Druhý důvod musíme hledat v keltské životní filozofii: nic na světě není neměnné a zapsáním se z každé věci snadno stane dogma. A konečně třetí důvod spočíval v tom, že některé poznatky jsou prostě písmem nesdělitelné. Nevěříte? Zkuste si poslechnout nějakou nádhernou hudbu a srovnejte si tento zážitek s pohledem do notových osnov. Z výše uvedeného je zcela jasné, že Druidové byli naprosto výjimečnou skupinou lidí, oprávněně požívajících nejvyšších výsad a úcty. Zcela zřejmě dosahovaly jejich znalosti takové úrovně, že se svým současníkům museli jevit jako téměř nadpřirození. Z dochovaných historických spisů, ale i pověstí a tradic však lze vyčíst i více.
Co všechno uměli?
Druidové podle shodného mínění jejich současníků uměli velmi dobře a přesně předvídat budoucnost a zřejmě jí i ovlivňovat. Uměli prý brát na sebe podobu různých zvířat i lidí (umění davové sugesce?). Uměli prý pronikat k podstatě věcí a poznat pravou příčinu různých dějů.Druidové podle shodného mínění svých současníků uměli velmi dobře a přesně předvídat budoucnost a zřejmě jí i ovlivňovat. Uměli prý brát na sebe podobu různých zvířat i lidí Později byli právě kvůli těmto svým schopnostem velmi krutě pronásledováni.
Zlomení moci Keltů
Zlomení moci Druidů se stalo klíčovou otázkou nastolení římské moci v západní Evropě. Neblaze tak proslul císař Tiberius, který nejen vydal pokyn k vyvraždění Druidů, ale šel tak daleko, že nařídil popravu každého, kdo ukrýval keltského kněze, pomáhal mu, nebo ho jen znal a neoznámil římským úřadům. takový provinilec byl popraven i s celou rodinou a vyvlastněn jeho majetek. Ve středověku pronásledování nositelů druidských tradic pokračovalo neztenčenou měrou především ve jménu šíření křesťanství. Málokdo si dnes uvědomuje, že původním vzorem čarodějů i čarodějnic byli právě Druidové - tolik "nebezpeční" církvi svými znalostmi a uměním. V pověstech o králi Artuši, které mají historický základ v událostech 5. století se již hovoří o čaroději Merlinovi, přičemž šlo patrně o jednoho z posledních historicky známých Druidů. V raném středověku také učinili Druidové ještě jeden pokus o prodloužení kontinuity svého učení.
Ženy
V mnohem větší míře než předtím začali do svého učení zasvěcovat ženy. Ženské protějšky Druidů existovaly i předtím a máme o nich početné zprávy jak v keltských pověstech (většinou šlo o společenství "devíti panen") tak i v historických zprávách (například Caesar se zmiňuje o ostrovech obývaných pouze černě oděnými kněžkami, které nechal povraždit). Záměr Druidů byl jasný - druidské učení muselo přejít do ilegality a mnohem lépe a nenápadněji se přenášelo s pomocí zasvěcených žen.
Inkvizice a čarodejnické procesy
Křesťanská církev na to reagovala surově a hystericky: začalo období inkvizice a čarodějnických procesů. Ve svých počátcích šlo především o jediné - zamezit dalšímu šíření druidské tradice. Tento proces později přerostl v pokus o uchopení totální moci církve nad společností a na hranicích již nekončili pouze lidé podezřelí z "pohanského" vyznání, ale i lidé, které bylo pro církev ekonomicky výhodné upálit. Přesto se lze v evropské historii setkat s principy filozofie, myšlení i některými (stále velmi utajovanými) znalostmi, které byly vlastní kdysi pouze Druidům. Druidové, kteří tak dobře dovedli předvídat budoucnost, nikdy nepřipustili zánik svého učení. Pouze jej museli přizpůsobit novým podmínkám - a přejít do ilegality. Kdo má trochu fantazie, najde jejich stopy například u některých heretických sekt, tajných společností, možná se dostane i k řádu templářů. Doba, v které žijeme, je velkým předělem v životě lidstva. Mění se filozofické postoje, mění se náboženské postoje a hovoří se o nástupu nového, vodnářského věku. Není právě teď ta nejvhodnější chvíle k vystoupení druidských myšlenek z ilegality?Věštění zřejmě nebylo jednou "nadpřirozenou" schopností keltských Druidů. Uvádí se, že uměli budoucí děje nejenom předvídat, ale také i úspěšně ovlivňovat. Někdy je ovšem těžké rozlišit, zda byla budoucnost pouze předpovězena či v tom bylo o něco více. Vzpomeňme si i na známé Kozinovo "do roka a do dne!", které zřejmě lidová tradice vydolovala kdesi z dávných keltských pověstí kraje, neboť toto rčení je obvyklé v celém keltském okruhu lidových bájí.
Obřady
Ovlivnění budoucnosti se však dopouštěli Druidové v obřadu zlořečení, nazývaném Glam dicind, který by se jistě hodil i v dnešní době. Tímto obřadem se podle pověstí dokázali zbavit Druidové krále, který vládl zemi nespravedlivě. Obřad prý spočíval v tom, že se Druidové vydali na kopec kde rostl hloh, tam se postavili zády ke keři a čelem ke králi a za větru vanoucího od severu odříkali jeden po druhém verše kletby do kamene, který drželi spolu s trnem hlohu v ruce. Pokud bylo jejich "zlořečení" neoprávněné, okamžitě je pohltila zem, avšak pokud byla jejich kletba oprávněná, propadl se prý do země král, jeho žena, kůň i pes.


Z četných národů původu středoasijského, usídlivších se v západní Evropě dávno již před počátkem naší chronologie po stránce esoterní jsou nejzajímavější Keltové. Žili v dnešní Francii, severním Španělsku, severní Italii, v Britanii a Irsku. S jejich zbytky se potkáváme ještě dnes v Bretagni, Walesu, Skotsku a na ostrovech, obklopujících Velkou Britanii. Rozdílnost nářečí tohoto lidu ukazuje i původní rozdílné kmeny.

Keltové byli považováni za národ válečnický, lehkého, mnohdy až povrchního charakteru. Byli svobodomyslní a duchovně velmi dobře propracovaní. Podle zaměstnání rozpadli se svobodní Keltové na dva stavy: válečníky a druidy, to jest kněze. Slovo druid (latinsky druida) souvisí s gallským druid-s, irským drúi (genitiv jednotného čísla drúad), dru-vid a znamená toho, jenž jest „velmi znalý, moudrý". Vzniklo z keltského kořene Fryw, obdobného waleskému derwyd. Starší názory, že slovo druid vzniklo ze starořeckého drys, dub, jsou nesprávné. Druidismem nazývá se pak náboženská soustava starých obyvatel Gallie a britských ostrovů, později znamená slovo druid totéž co latinské magus, to jest magik.

Náboženství - Druidové

Náboženství druidismu jest jedním z nejtajnějších a spočívá zcela na symbolu a významu trojice. Každý pojem byl chápán třemi aspekty a sama nauka byla tradována ve triádách, to jest vždy ve třech větách.

Nad zemí a nebesy vládla trojice bohů: Teutates, Hesus, Taranis. Teutates odpovídá římskému Merkurovi, jest vůdcem a vládcem duší. Exoterně byl chápán jako nejvyšší božstvo.

Člen božské trojice

Hesus, anebo také Esus, druhý člen božské trojice, odpovídal římskému Mariovi. Triada náboženství druidského o něm učila, že jest nutno vzývati ho před bitvou a přislíbiti mu kořist, že přijímal oběti chycených nebo ulovených zvířat a konečně, že mu musila býti obětována válečná kořist. Poslední člen trojice, Taranis (od taran - hrom) odpovídal povahou i atributy římskému Jupiterovi.

Trojici odpovídala i trojí říš kosmická: nadsvětí, svět a podsvětí. Mimo ní byl ctěn bůh Belin (Belen anebo i Abelio), jenž podle Caesara odpovídal Apollonovi a bohyně Belisana, obdoba egyptské Isidy a římské Minervy. Náš svět povstal podle tradic druidických z ničeho, je sice nesmrtelný, ale nynější jeho podstatu zničí časem oheň a voda a převládnou nakonec jako světotvárné živly. Symbolické hadí vejce jejich rituálu bylo obrazem světa. Druidismus vyznačoval se naprostou vírou v nesmrtelnost duše a neohrožeností vůči smrti. Náboženská triada o duši zněla:

  1. Duše lidská je nesmrtelná.
  2. Duše lidská vtěluje se po smrti do jiných těl.
  3. Duše lidská po určitém čase znovu ožije a znovu se zrodí.

Kastě druidů náleželo sdělování nejen náboženské, ale i esoterní, božské pravdy, veřejná výchova, zákonodárství a uzavírání smírných a válečných smluv. Ženské kněžky, druidky, pak obětovaly, věstily a provozovaly většinu náboženských obřadů. Zákony, jimž podléhaly nejsou přesně známy a v mnoha pramenech si dokonce odporují. Podle některých byly druidky zavázány čistotou pro celý život, podle jiných mohly se sice provdati, ale byly povinny zachovávati dlouhodobou pohlavní zdrželivost. U některých keltských kmenů obývaly malé poříční ostrovy, z nichž své manžely čas od času navštěvovaly; tyto návštěvy směly započíti na večer a musily skončiti před východem slunce. Při výročních slavnostech národních, při nichž mnohdy tekla krev, byly nuceny obětovati anebo býti obětovány. Za nejznámější druidky je považováno devatero strašlivých pannen z ostrova Seynu, nedaleko dnešního Sainte Croix. Někteří badatelé se domnívají, že daly Homérovi podnět k báji o Sirénách, kterou vypravuje ve své Odyssei.

Kněží a Druidové

Neexistuje snad žádné zřízení kněžské, jehož původ by byl více zahalen v temnotách, nežli druidismus. Podkladem tohoto náboženství byla víra ve všemohoucnost bohů, stěhování duší a věčnost stvoření a na tyto představy přímo se vázaly filosofie a rituál oběti a náhledy o posmrtném světě, ve kterém obdobně jako ustarých Egypťanů lidská duše se stávala analogií pozemského těla, žijíc jako ono a procházejíc podmínkami obdobnými tomuto životu, které se stávaly buď odměnou anebo trestem za zásluhy nebo hříchy v tomto světě. Vědění druidů neomezovalo se však jen na tyto metafysické pojmy. Byli výtečnými metafysiky, avšak také znamenitými lékaři, astronomy, čaroději a astrology. Svůj rok měřili podle měsíčních cyklů, což přivedlo Římany ke tvrzení, že Gallové měří čas nikoliv podle dní, nýbrž podle nocí. Jejich lékařství spočívalo, jak se zdá, na základech výlučně magických. Universálním činitelem jeho bylo dubové jmelí, jež bylo kněžími a kněžkami řezáno pomocí zlatých srpů při největších náboženských slavnostech. Lidská oběť byla druidy považována za nutný prostředek k pravé oběti a k dokonalému usmíření bohů.

Náboženství a Druidové

Náboženské provozování této oběti, tak vlastní Druidům, má mnoho společného s kultem taurické Diany. Obětovanému člověku byla provrtána bránice a bylo předpovídáno ze chvění těla, barvy a množství krve. Mnohdy byla též oběť přibíjena kříž, nebo zabíjena šípy. Jindy byly zase oběti zavírány do kolosu, upleteného z proutí, a spalovány na hranici. V době, kdy Římané vládli Galií, byla však již lidská oběť - dříve státního významu - jen zřídka kdy slavena. Druidové ji nahradili obětními dary, vrhanými do moře anebo ukládanými v chrámech. Avšak vzpomínka na lidskou oběť v druidismu zachovala se nám nejenom ve zprávách soudobých spisovatelů, ale také v tradici gallských a jim příbuzných národů.

Zasvěcování - Druidové

Zasvěcování do stavu druidského bylo poměrně velmi složité a byly pro ně vybírány pouze děti nejpřednějších rodin. Po nesnadných přijímacích zkouškách byl žák zaveden do nejhlubších lesů, kde byl zasvěcován do vědění druidů mnohdy až dvacet let. Nový zasvěcenec musil bezpodmínečně znáti a zvládnouti celou kněžskou vědu druidů. Vyučováno bylo jen ústně, neboť zasvěcenci věřili, že jen živé slovo dovede vtisknouti do duše věci posvátné, zatím co písmem se paměť oslabuje a člověk se svádí k povrchnosti. Přes to však znali písmo, runy i abecedu řeckou. Učelištěm byly jeskyně v odlehlých lesích. Po vycvičení mohl se nový druid oženiti a žil buď mezi lidem, anebo se oddal životu klášternímu. Musil zachovávati velmi přísný řád, nosil zvláštní šat, dlouhé vousy a krátké vlasy. Odznakem jeho důstojenství byla bílá, magická hůl, nazývaná Slatan drui each, obraz Luny a na prsou zavěšená Pentalfa, to jest pětiúhelník, obrácený hrotem dolů.

Podle moderního názoru dělila se druidská hierarchie ve tři rozdílné třídy: Bardy, Vaty nebo věštce a Druidy v pravém slova smyslu.

Bardové

Bardové byli posvátní pěvci. Jejich úkolem bylo udržovati svatou národní tradici a opěvovati hrdiny. Byli přítomni při všech slavnostech a mysteriích, a provázeli vojsko do boje. Jejich nástrojem byl určitý druh lyry s pěti strunami. Tradičním hrdinou jejich písní byl Hu gadarn (mocný Hy), světec, jenž učil lid a dal mu řád, čině z básnictví ochránce věd a víry. Tacitus vypravuje o nich, že mimo to opěvovali i činy Arminia, dobyvatele Baru. Bardové přežili druidskou kulturu a jejich existenci zaznamenává ještě doba gotická. Karel Veliký kázal hrdinné písně bardů sebrati, avšak papež Sylvestr dal zničiti vše, co mohl dostihnouti. Nejdéle se udrželi ve Skotsku, kde v době pokřesťanění této země stávali se z nich filosofové a kněží.

Věštci - Gallové

Věštci, vatové, druhá třída starých Gallů, byla jakýmsi prostředníkem mezi druidy a lidem. Jejich úkolem bylo připravovati vše k oběti, upravovati obětiště a říditi vnější bohoslužbu.

Druidové vlastní, nejvyšší z kast, uchovávali národu jeho nejvyšší esoterní vědění a vládli lidu. Ze svého středu volili si nejvyššího kněze, druida-velekněze, zvaného Koibhi anebo Koibhi Druid. Panoval doživotně a byl volen aklamací, losem nebo soubojem ve výroční slavnosti, která se konala na posvátném místě považovaném za střed a ohnisko Gallie. Souboj vlastní a boj o trůn nejvyššího druida nebyl však původní, nýbrž datuje se od doby velmi pozdního druidismu, kdy roztříštěný a na sebe nevražící lid ztratil působením cizích vlivů smysl pro posvátnou tradici a nechápal již dobře význam a důležitost vládnoucí kasty.

Gallové a Řím

V době, kdy gallské kmeny byly podrobeny Římem, vládl ještě druidismus, byť hodně oslabený. Nejsilnějšími středisky tohoto kultu byly obě Bretagne a poříčí Seiny a Loiry. Později zachovával se druidský kult jen mezi davem, neboť vyšší třídy obyvatelstva přijaly rychle římské náboženství. Stále však zůstával nebezpečným římskému panství, neboť byl jiskrou staré gallské národní hrdosti a zachoval si v sobě původní sílu, pýchu a fanatismus. Po dlouhá leta udržoval sebevědomí a tradici Gallie a proto již Augustus se snažil omeziti vliv druidismu. Za vlády Tiberia jeden Aduan, Julius Sacrovir, postavil se v čelo gallského povstání, jež bylo však Římany potlačeno a většina druidů ukřižována. Za Klaudia a Nerona pronásledoval Suetonius Paulinus druidy až do jejich nejzazšího sídla, na ostrov Mona, kde již po řadu století bylo nejvyšší a nejskrytější středisko jejich kultur. Když Římané chtěli ostrova dobýti, spatřili na břehu les zbraní statečných bojovníků. V řadách běžely ženy se zapálenými pochodněmi a vlajícími vlasy, nehybní mužové se zdviženými zbraněmi svolávali prokletí na říši římskou. Poděšení Římané zdráhali se nejdříve napadnouti tento strašlivý zástup, ale později druidy přece jen porazili a vše živé i neživé zničili spálením roku 61. po Kristu.

Když zdvihla se vzpoura proti Vespasianovi, vyšli ještě druidští kněží ze svých úkrytů, aby hlásili obnovení gallské říše na troskách Kapitolu. Ale Římané a jejich civilisace zachvátila většinu gallských měst; bylo již pozdě na obnovu starých myšlenek a starých zřízení. Jenom mimo místa, tu a tam na severu, zachovaly se zbytky druidické kultury všem věrným Gallům tak drahé; i když někteří vládcové, chtějíce se učiniti populárními, snažili se vzkřísiti tato stará mysteria, bylo již pozdě. Všeobecný druidský esoterismus nezanikl, nýbrž jen spal pod římským jhem, očekávaje křesťanství, které místně zabarvil svým koloritem, jak ještě dnes je možno vycítiti v některých krajích Bretagne a Skotska.

Síla a zakořenění druidské tradice byla potvrzena ještě roku 658 po Kristu koncilem v Nantes, jenž se ostře postavil proti kacířství tamního lidu, klanějícího se určitým dubům a kamenům, ukrytým v hlubokých lesích, před nimiž slavil zápalné obětiny. Kněžím bylo nařízeno tyto posvátné stromy vykopati a spáliti, posvátné kameny pak shromážditi a skrýti je do země tak, aby jich venkované nemohli znovu nalézti. Tyto rozkazy mohly býti ovšem provedeny jen velmi nedokonale.

V IX. století vydává Karel Veliký proti pověře a druidismu dva zákony, jež měly však také výsledek velmi malý. Přes všechnu svou zbožnost nezapřou dodnes potomci staré kultury druidské svůj původ, jenž se jasně zračí v jejich lidových zvycích a tradici, která dovedla přežíti tolik útisků a pokoření, a která dodnes alespoň ve vzpomínce uchovává hluboké vědění prasvěta.

Jaké byly esoterní prvky druidismu?

Druidismus byl filosofií života a náboženství přírody.

Druidové věřili v sílu živého slova a nikoliv písmen, věřili, že nejvyšší, nepoznatelná bytost skryta je ve všem v přírodě a že se projevuje nejčastěji tam, kde je nejvíce uctívána.

Věřili pevně v nesmrtelnost duše a proto se nebáli smrti. I živí dovedli statečně vstoupiti na hranici mrtvého, neboť byli si jisti, že s mrtvým ožijí v lepších a krásnějších pláních.

Věřili v umění, jež bylo jím jediným nekompromisním nositelem tradice, iniciace a svatých pravd.

Dr. Jan Kefer - v případě zájmu Vám doporučujeme zakoupení celé publikace.